Tento článek vznikl na základě získání jedné ze tří vysílacích elektronek RD 70VL, které tvořily srdce vysokofrekvenčního koncového stupně vysílače Tesla SRV201 v Dobrochově. Zároveň tím splácím malý dluh z roku 2011.

Tehdy jsme společně s olomouckými radioamatéry navštívili vysílací středisko Dobrochov. Exkurze byla mimořádně zajímavá a poučná — nejen díky technice samotné, ale i díky ochotě obsluhy, která nás provedla celým areálem. Během návštěvy vzniklo velké množství fotografií, ať už na vysílacím sále, v technologických místnostech nebo venku u anténních stožárů. Tehdy jsme pracovníkům střediska slíbili, že snímky nebudeme veřejně publikovat.

Dnes je situace jiná. Vysílací středisko Dobrochov už neexistuje, a tak nic nebrání tomu připomenout jeho historii a zveřejnit několik dnes již historických fotografií, které dokumentují provoz jednoho z nejvýkonnějších středovlnných vysílačů na Moravě.

Než se ale ponoříme do samotné historie, vraťme se k elektronce RD 70VL, která byla impulzem k sepsání tohoto článku. Možná se divíte, proč právě „jedna ze tří“. Ve vysílači Tesla SRV201 o celkovém výkonu 200 kW byly ve vysokofrekvenčním koncovém stupni zapojeny paralelně tři koaxiální triody RD 70VL, každá o výkonu 70 kW.

Tyto triody byly napájeny anodovým napětím 15 kV, přičemž žhavení katody vyžadovalo 14 V při proudu 260 A. Pro zajímavost: chlazení elektronky se provádělo dvěma způsoby. Anoda byla ochlazována odparem destilované vody – byla ponořená do vodní lázně, která při provozu vřela, a efektivně tak odváděla teplo z žebrovaného těla. Vzniklá pára se odváděla do chladicího systému a v zimě spolehlivě vyhřívala celý objekt. Spotřeba vody při plném výkonu činila téměř dva litry za minutu. Koaxiální vývody pak byly ofukovány vzduchem o průtoku 3 m³/min, protože teplota skleněné baňky nesměla překročit 180 °C.

Tolik k elektronce, která byla hlavní součástí koncového stupně. Nyní se pojďme podívat, jak vlastně vzniklo samotné vysílací středisko, které po desetiletí šířilo rozhlasový signál z geografického středu Moravy.

Vznik vysílače Dobrochov

Historie vysílače sahá do konce 30. let 20. století, kdy byla lokalita vrchu Předina u Dobrochova vybrána jako ideální místo pro stavbu strategického středovlnného vysílače. Poloha v geografickém středu Moravy nabízela rovnoměrné pokrytí signálem a zároveň dostatečný odstup od městské zástavby, což bylo zásadní pro provoz výkonných anténních systémů.

Impulsem k jeho vzniku byl dynamický rozvoj rozhlasového vysílání ve dvacátých a třicátých letech. Československo tehdy budovalo celostátní síť, která měla zajistit kvalitní pokrytí celého území. První čtveřici tvořily vysílače Praha, Liblice, Brno a Ostrava. Pro další rozšíření sítě padla volba na Mělník a v případě Moravy právě na nenápadný, ale strategicky výhodný kopec Předina.

Výběru lokality předcházelo rozsáhlé měření pokrytí pomocí mobilního vysílače v letech 1930–1935. Po rozhodnutí Poštovní správy z roku 1936 začaly přípravy a v roce 1937 i samotná stavba. Architektonický návrh celé vysílací stanice vypracoval známý pražský architekt Ing. arch. Vojtěch Kerhart, který s Ministerstvem pošt a telegrafů dlouhodobě spolupracoval a vtiskl mnoha tehdejším technickým stavbám moderní funkcionalistickou tvář. Jak dokládá dochovaný historický výkres z projektu budovy (viz. obrázek výkresové dokumentace), Kerhart navrhl elegantní, čistě členěnou budovu s typickými pásy velkých oken, která zajišťovala dostatek světla pro obsluhu i samotný vysílací sál. Vedle provozní budovy tehdy začala stavba strážního domku, patního bloku anténního stožáru a dvou obytných domů. Pro napájení byly vybudovány dvě samostatné linky vysokého napětí, modulace byla přivedena z dálkového kabelu Brno–Olomouc a voda musela být zpočátku dopravována až z obce.

Po okupaci Československa v roce 1939 převzali rozestavěný projekt Němci a začlenili jej do sítě Reichssender Donau, určené k pokrytí jihovýchodní Evropy. Montáž technologie byla urychleně dokončena a v květnu 1940 zahájil provoz středovlnný vysílač Radioslavia Praha s výkonem 200 kW — tehdy jeden z nejsilnějších v regionu. Vysílalo se na frekvenci 922 kHz a program byl šířen v několika jazycích podle propagandistických potřeb. Obsluhu tvořili čeští technici pod přísným dohledem okupantů.

Radioslavia (1940–1945)

Srdcem vysílací stanice byl vysílač typu PB4, dodaný firmou Radioslavia jako zástupcem britské společnosti Marconi. Šlo o tehdy nejvýkonnější středovlnný přístroj instalovaný na území protektorátu. Vysokofrekvenční signál z krystalové jednotky byl zesilován ve dvoustupňovém předzesilovači s automatickým předpětím a dále budil symetrický dvoustupňový zesilovač třídy B, který zajišťoval výkon nosné vlny až 200 kW.

Výstupní energie byla transformátorovou vazbou převedena ze symetrické na asymetrickou zátěž a vzduchovým napáječem vedena do anténního domku a na stožár. Modulační signál byl zesilován ve čtyřstupňovém předzesilovači a přes oddělovací transformátor přiváděn do koncového stupně modulátoru s klasickou anodovou modulací.

Elektronky výkonových stupňů byly chlazeny vodou v uzavřeném okruhu, ostatní stupně vzduchem s přirozenou cirkulací. Žhavení zajišťovaly dva motorgenerátory, které vyráběly i pomocná napětí. Pro anodové napětí 10 kV byly použity kotlové usměrňovače Brown Boveri, pomocné napětí 5,5 kV zajišťoval elektronkový usměrňovač. Všechny důležité obvody byly plně zálohovány s možností rychlého přepnutí.

Anténní systém tvořil trojboký příhradový stožár vysoký 135 m, kotvený v jedné úrovni do šesti směrů. Stožár stál na dvojici izolátorů LAPP spojených kyvným kloubem a byl vybaven jiskřištěm pro odvod statické elektřiny. Konstrukce byla viditelná z velké části Hané a stala se charakteristickou dominantou krajiny.

Válečné události roku 1945 však krutě ovlivnily další osud střediska. Fronta se v dubnu zastavila na předhůří Českomoravské vysočiny a vydržela zde až do samotného konce války. Němci brali obranu strategického bodu velmi vážně – nechali zazdít okna vysílacího sálu a celý objekt silně zaminovali. Když bylo jasné, že je kapitulace neodvratná, padlo rozhodnutí vše zničit.

Dne 30. dubna ráno přestal vysílač definitivně pracovat. Všichni čeští zaměstnanci byli propuštěni domů a odpoledne vojáci vyhnali i poslední dvě rodiny bydlící ve strážním domku. Kolem 16. hodiny pak německé komando odpálilo nálože. Stožár se zřítil k zemi, budovy byly těžce poškozeny a z původní špičkové technologie zůstaly jen doutnající trosky.

Poválečná obnova vysílače

Po skončení druhé světové války zůstaly na Předině jen ruiny. Přesto se už v roce 1946 začalo pracovat na obnově — Morava nutně potřebovala silný středovlnný zdroj signálu. Na úklid trosek bylo nasazeno velké množství lidí. Ukázalo se, že železobetonový skelet provozní budovy byl poškozen jen částečně a bylo možné jej opravit, stejně jako strážní domek. Anténní domek však musel být postaven zcela nový.

Nová vysílací technologie byla zakoupena od britského ministerstva informací v Londýně. Šlo o moderní sestavu Standard Electric typu CM 7 o výkonu 100 kW, původně určenou pro Malajské souostroví. Z původního předválečného vybavení se podařilo zachránit a zrenovovat pouze vysokonapěťové rtuťové usměrňovače Brown Boveri pro anodové napájení (10 kV).

Samotná doprava vysílače z Anglie byla logisticky náročná — putoval lodí do Rotterdamu, odtud nákladními auty do Prahy, vlakem do Prostějova a nakonec opět auty do Dobrochova. Celkem šlo o 310 beden o hmotnosti 163 tun. Na úpravách a přizpůsobení atypických anglických komponent českým podmínkám se podílela řada domácích firem.

Úspěšné zkoušky nového zařízení umožnily, aby byl vysílač v srpnu 1947 spuštěn. Slavnostní zahájení pravidelného vysílání proběhlo 4. října 1947. Stanice vysílala program Praha 1 a rychle se stala klíčovým bodem rozhlasové sítě.

Standard Electric (1947–1986)

Vysílač typu CM7 od firmy Standard Electric představoval spolehlivé srdce střediska na dlouhá čtyři desetiletí. Původní vysílací frekvence 922 kHz byla později mezinárodními plány upravena na 953 a definitivně na 954 kHz při výkonu nosné vlny 100 kW.

Žhavení elektronek bylo řešeno paralelně o napětí 30 V a zpočátku jej vyráběl motorgenerátor. Elektronky výkonových stupňů byly chlazeny vodou v uzavřeném okruhu, ostatní stupně vzduchem s přirozeným prouděním.

Nový poválečný anténní stožár byl konstrukčně velmi neobvyklý. Šlo o válečnou kořist původně určenou pro montáž v Rakousku. Ve Vítkovických železárnách byl stožár kompletně upraven a během krátké doby na Předině vyrostla ojedinělá konstrukce — ocelová roura o průměru 1,2 m a celkové výšce 171 m, která byla na samotném vrcholu zakončena 10metrovou výsuvnou ladicí tyčí pro přesné naladění anténního systému. Celý tubus byl sestaven z pětimetrových dílů spojených masivními objímkami a kotven ve třech výškových úrovních do tří směrů. Pata tohoto obřího válce stála na jediném izolátoru LAPP, který jako zázrakem přežil předchozí válečnou destrukci původního příhradového stožáru.

Rozšíření střediska – vysílač Tesla SRV30

V padesátých letech bylo vysílací středisko rozšířeno o další zařízení — vysílač Tesla SRV30 o výkonu 30 kW. Ten využíval anténu typu T, zavěšenou mezi dvěma samostatnými stožáry vysokými 28 m.

Pracoval na frekvenci 1595 kHz a v letech 1953–1954 šířil tzv. „speciální program“, což bylo tehdejší krycí označení pro rušení zahraničního vysílání, zejména stanice Svobodná Evropa. Po ukončení rušení byl vysílač využit smysluplněji – pro oblastní vysílání studia Československého rozhlasu v Olomouci a později z Ostravy. Na hlavní vlně 953/954 kHz k tomu přibylo vysílání studia Brno, čímž se Dobrochov stal hlavním uzlem regionálního vysílání na Moravě.

Modernizace střediska a instalace Tesla SRV201 (1986–1988)

Na konci 70. let už poválečná technologie Standard Electric přestávala vyhovovat rostoucím nárokům na spolehlivost a energetickou účinnost. V průběhu let prošlo zařízení řadou úprav vynucených technickým pokrokem i obtížemi se sháněním originálních anglických elektronek. Vysílač byl z větší části osazen již domácími elektronkami Tesla a žhaven křemíkovými usměrňovači ČKD. Proto bylo rozhodnuto o generální rekonstrukci celého areálu, která proběhla v letech 1986–1988 a stala se jednou z největších modernizací středovlnné sítě v zemi.

Rekonstrukce začala rozebrání původního vysílače CM7 Standard Electric

V únoru 1986 byl řízeně odstřelen původní rourový stožár z roku 1947. Na jeho místě vyrostl moderní samonosný příhradový stožár typu ARPO II o výšce 155 m. Součástí rekonstrukce byla kompletní obnova napájecích i chladicích systémů a především instalace nového výkonného vysílače Tesla SRV201 o výkonu 200 kW.

Odstřel anténního stožáru

Archivní záznam ČT dokumentující odstřel původního anténního stožáru

Stavební úpravy a instalace vysílače Tesla SRV201

Po dokončení prací poskytoval vysílač stabilní a mimořádně kvalitní pokrytí na frekvenci 954 kHz. Signál programu Praha odtud pokrýval nejen Moravu a Slezsko, ale s vysokou intenzitou zasahoval i do na Slovensko, do Rakouska a Polska.

Poznámka autora

O probíhající modernizaci v Dobrochově a zejména o řízeném odstřelu původního rourového gigantu jsem se poprvé dozvěděl během své základní vojenské služby. V tehdejší době přísného utajování strategických objektů byly informace o podobných stavbách extrémně vzácné. Mým jediným oknem do tohoto světa byl časopis Amatérské Rádio, který jsem na vojně pravidelně odebíral a vlastně nadále odebírám. Redakce tehdy v červnovém čísle dobrochovské rekonstrukci věnovala celou třetí stránku obálky. Co přesně o této události tehdy napsala, si můžete prohlédnout na dobovém skenu po kliknutí na obrázek.

Anténní systém ARPO II

Nový anténní stožár pro vysílač TESLA SRV201 byl postaven přesně na místě původního, aby bylo možné plně využít stávající zemní síť. Ta byla v poloměru 155 m zahuštěna FeZn pásovinou a doplněna novými zemnicími deskami. Kvůli tehdejším potížím se zajištěním masivních kotevních izolátorů navrhl Ing. Milan Hauška, CSc., z Výzkumného ústavu spojů unikátní samonosnou konstrukci o výšce 152 m, která byla chráněna československým patentem.

V podstatě se jednalo o vertikální dipólovou anténu (rukávovou anténu) s výškovým napájením. Pomocí impedance vložené mezi jedno rameno dipólu (rukáv) a zem (zemní síť) bylo možné nastavit optimální proudové obložení. Tím se dosahovalo požadovaného vyzařovacího diagramu ve vertikální rovině, a tedy i protiúnikového účinku.

Montáž těžké věže o celkové hmotnosti 224 tun provedly Hutní montáže Ostrava mezi červencem a zářím 1986. Základ tvořil čtvercový patní blok zapuštěný do hloubky 5 metrů o rozměrech 13,5 x 13,5 m. Samotná věž se směrem nahoru kaskádovitě zužovala: do výšky 60 m měl její profil rozměr 7,2 x 7,2 m, do 120 m to byly 4 x 4 m a nejvyšší stupeň končil na rozměru 2 x 2 m.

Pro vlastní radioelektrickou část bylo využito bohatých zkušeností z výstavby anténních systémů na vysílačích Liblice, Topolná a Mělník. Vysokofrekvenční energie se přiváděla z anténního domku vzduchovým koaxiálním vedením do výšky 60 m, kde byl napojen samotný zářič – rukáv složený z 12 měděných lan spuštěných izolovaně po obvodu stožáru. Blíže ke konstrukci se pak nacházel ladicí rukáv složený z 8 lan. Ten spolu s doplňující baterií kondenzátorů na základně věže umožňoval anténu optimálně naladit a vytvořit směrový efekt ve prospěch přízemní vlny, což výrazně zvyšovalo stabilní dosah vysílače.

Vysílače – provozní realita let 1986–1990

Provozní zákulisí během rekonstrukce výrazně ovlivnilo několik nečekaných událostí. Původně mělo středisko v Dobrochově disponovat dvojicí vysílačů SRV201. V roce 1987 však tehdejší vláda rozhodla věnovat jeden komplet jako státní dar do Libanonu. Pracovníci Tesly museli jeden z již dodaných vysílačů na sále demontovat, znovu zabalit a odvézt. Jeho místo na vysílacím sále tak zůstalo definitivně prázdné.

Zpoždění stavebních prací navíc ohrožovalo termín spuštění. Aby se mohlo začít vysílat včas, byl dočasně využit vedlejší unipólový stožár stojící mimo hlavní stavební ruch. Z vládních hmotných rezerv byl zapůjčen mobilní vysílač Tesla SRV7 o výkonu 7 kW, umístěný v provizorní hale. Ten zahájil vysílání 1. ledna 1988, což umožnilo návrat techniků z jejich dočasných působišť.

Hlavní vysílač SRV201 byl do ostrého provozu uveden v srpnu 1988. Protože dodávka plánovaných doplňkových vysílačů řady SRV21 měla zpoždění, zakoupil tehdejší spojový podnik prototyp vysílače SRV22 (20 kW). Ten byl zastavěn do volného prostoru po „libanonském“ vysílači a ještě koncem roku 1988 připojen na unipólový stožár namísto dosluhující sedmikilowatty. Definitivní technologie v podobě dvou vysílačů Tesla SRV21 dorazila až v roce 1989. Provozní technici si je namontovali svými silami a do trvalého provozu je předali v roce 1990.

Vedlejší vysílače a unipólový stožár

Součástí areálu byl již zmíněný 55 metrů vysoký unipólový stožár. Poté, co dvojice nových vysílačů Tesla SRV21 v roce 1990 plně nahradila prototyp SRV22, sloužil tento systém pro regionální programy. Ty však na středních vlnách po třech letech skončily, protože Český rozhlas o toto pásmo pro regiony ztratil zájem.

V letech 1997–2004 našel jeden z vysílačů SRV21 nové uplatnění pro šíření programu ČRo 6 (Rádio Svobodná Evropa/Český rozhlas). Po ukončení tohoto projektu už unipól i s vysílačem SRV21 sloužily výhradně jako záloha pro případ poruchy hlavního dvousetkilowattového vysílače.

Automatizace a poslední roky provozu

V roce 2008 prošel hlavní vysílač Tesla SRV201 úpravou na dálkové ovládání a středisko přešlo do plně bezobslužného režimu. Nižší unipólový stožár se na své poslední období znovu probral k životu v letech 2015–2021, kdy z něj na frekvenci 1233 kHz s výkonem 5 kW vysílalo soukromé Radio Dechovka. Toto vysílání utichlo 28. února 2021.

Hlavní stožár ARPO II pokračoval v šíření programu ČRo Dvojka na historické frekvenci 954 kHz až do osudného 31. prosince 2021. Poslední vysílání skončilo symbolicky ve 23:59:59. Po odpočítání posledních vteřin roku zazněla z dobrochovské antény příznačná skladba The Final Countdown od skupiny Europe a signál se navždy odmlčel.

Po ukončení vysílání

Na konci listopadu 2022 začala demontáž radioelektrické části a lanového systému na hlavním stožáru. Samotná unikátní věž ARPO II však zůstala zachována a dodnes slouží jako nosič anténních systémů pro jiné rádiové a datové služby. V areálu se v současnosti nacházejí také dva samostatné stožáry mobilních operátorů. Místo na Předině si tak stále udržuje svůj telekomunikační význam — i když slavná éra moravských středních vln zde již definitivně skončila.

Závěrem – tichá vzpomínka na místo, které psalo historii

Dobrochov už dnes nevysílá. Jeho technologie zmizela stejně tiše, jako kdysi po vypnutí hlavního jističe pozvolna zhasínalo žhavení mohutných elektronek. Zůstaly jen vzpomínky, několik historických fotografií a pár zachráněných fragmentů. Mezi nimi i majestátní elektronka RD 70VL, která byla po desetiletí skutečným, pulzujícím srdcem moravského éteru.

Tento článek je malým poděkováním všem lidem, kteří se o dobrochovský vysílač po generace starali, udržovali ho v chodu a v roce 2011 nám radioamatérům umožnili nahlédnout do světa fascinující vysokofrekvenční techniky. Světa, který už dnes fyzicky neexistuje, ale stále žije v paměti těch, kteří ho měli možnost zažít.

Na závěr slíbené foto z roku 2011

Na vysílacím sále si prohlédneme jednotlivé bloky vysílače SRV201

Venku na nás čekala fascinující podívaná na anténní stožár ARPO II